Září 2014

Karma

3. září 2014 v 14:45 | Anežka |  příběhy
Ležel jsem v posteli a nikdo se mnou nemluvil. Né že by tam nikdo nebyl, jen mě každý okázale ignoroval a věnoval se své činnosti.
Nemocniční lůžko bylo nepohodlné a zápach chemikálií z koupelen se šířil po celé místnosti. Má matka seděla vedle mé postele, nejspíše si četla. Už jsem na ni zkoušel mluvit, ale nemělo to smysl, dál mě neposlouchala a hleděla si svého.
Rozhlédl jsem se po pokoji a upoutalo mě okno na druhé straně místnosti. Ačkoli jsem netušil, zda mohu vstávat, rozhodl jsem se podívat se na výhled a zjistit, kde se vlastně nacházím. Opatrně jsem vstal z postele a všiml jsi, že mám na sobě pouze nemocniční košili. Bezva. Dopotácel jsem se k oknu a vykoukl jsem. Nacházel jsem se přibližně v pátém patře nemocniční budovy, ve městě které neznám a přímo pode mnou se procházel personál. Mám po nich něco hodit, aby si mě konečně někdo začal všímat?
Dveře se otevřely a do místnosti vešel doktor. Táhlo mu tak na padesát a nevypadal, že by toho dnešní noc moc naspal.
"Dělali jsme vše, co bylo v našich silách, paní Soilová. Teď je v Božích rukách." Promluvil a pohladil se na začínající plešce.
"Kolik mu dáváte procent?" Odpověděla má matka. Chladná, ostatně jako vždycky.
"15, víc ne. V noci se to rozhodně," S těmito slovy odešel.
Sedl jsem si zpátky na postel a podíval se do bezcitných očí své mámy. Je to už 20 let co mě porodila a nebyla chvíle, kdy na mě byla upřímně pyšná. Kdy skutečně projevila vůbec nějaké city, ohledně mě. Ani teď ne. Nevím sice o čem se bavili, ale ona se mě rozhodla vyčlenit ze svého života tím, že mě ignoruje. Au, to zabolelo.
Noc padla a já jsem ulehl zpátky na nemocniční lůžko, abych se trochu prospal. Z nenadání na mě promluvila.
"Ty idiote. Ty zatracený idiote!"
"Mami?"
Poté jsem usnul. Probudil mě až rozhovor matky a doktora časně z rána.
"Jste si jistá, že to chcete udělat?"
"Jsem si určitě jistá. Nenechám ho trápit se." Odpověděla matka.
Doktor se na mě podíval. Nehleděl přímo na mě, jako by někam za mě. Byl zamyšlený a na čele se mu tvořila nesouhlasná vráska. Přikročil k mé posteli a začal se hrabat v přístrojích.
"Co to děláte?!" Zařval jsem.

A pak, byla jen tma.

"…….ale nebyl to tak špatný kluk, ten John Soil, co?" Povídá stará žena své kamarádce.
"Néé, vůbec ne. Jen ta výchova mu chyběla. No a ten poslední den mu byl osudný. Kluk hloupá řídil jak blázen a naboural do stromu. Prý před někým utíkal. Říká se, že doktor vzal úplatek a odpojil ho od přístrojů."
"Úplatek? Od koho?"
"Od matky toho kluka."

"Však i na ni si karma jednou došlápne…"